close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Září 2010

3.Kolo - Komiks - Hlasování

7. září 2010 v 23:29 | Lorien |  Konkurz 2010 - 3.Kolo
Tak! Bylo to jen mezi mnou, obrázky do komiksů, počítačem a internetem. Je jen jeden vítěz a tím jsem já! Trvalo mi to věky, ale konečně to je nachystané. Všechny nádherné soutěžní komiksy jsou nachystány na přečtení. Každý ze soutěžících přišel s originálním nápadem a všechny práce mě opravdu nadchly, některé i dojaly. Teď přichází poslední šance pro všechny, aby hlasovali pro své favority, protože tohle je poslední kolo. Dámy a pánové držte si klobouky, protože právě začínáme :D
Předtím než pošlete svůj hlas, přečtěte si prosím všechny soztěžní práce.

Hlasování se pro poslední kolo mění. Proč? Protože nechci zkazit konkurz pro ty, kteří se s tím dřeli, pro účastníky. I já jsem nad tím strávila hodně času a zazit si to nenechám. Takže se bude hlasovat po e-mailu. Možná si říkáte, že je to dost složité a někomu se třeba nebude chtít, tak hlasovat nemusí. Ten co hlasovat chce, tak bude, je to jednoduché.

Každý ze svého počítače a e-mailové schránky může poslat pouze jeden mail. Pokud máte víc e-mailů, posílejte pouze z jednoho, budu kontrolovat i IP adresy. A jak hlasovat?
Své hlasy posílejte na e-mail Lovelysims@seznam.cz. Nepiště žádnou zprávu, pouze do předmětu napiště číslo účastníka, takže 1,2,4,7 nebo 9 a to je vše, odešlete a já hozapočítám :)

Kdyby měl někdo k hlasování nějaké poznámky, zeptejte se do komentářů.
A ještě pro radost jednoho člověka tu mám jdnu věc. JAKÉKOLIV PODVÁDĚNÍ (SHÁNĚNÍ HLASŮ, TVOŘENÍ JINÝCH E-MAILOVÝCH SCHRÁNEK (COŽ JE STEJNĚ K NIČEMU) NEBO DALŠÍ UMLOUVÁNÍ JE ZAKÁZANÉ!!!! ;) Jen pro info... Navíc mají všichni účastníci zákaz prozrazovat svou pravou přezdívku nebo blog.


Účastník číslo 4 (Perníková chaloupka)

7. září 2010 v 22:43 | 4 |  Konkurz 2010 - 3.Kolo
1
Perníková chaloupka, aneb ve stylu The Sims 2 a mé tvorby.
2
Byl jeden otec a měl dvě děti, Jeníčka a Mařenku. Za prací chodil do lesa, jen večer si s dětmi hrál. Maminka jim vařila, prala, zašívala a stále se usmívala, i když byla nemocná a měla potíže. Jednou večer si lehla, ale ráno byla tak slabá, že i děti poznaly, že se něco děje. Maminka brzy nemoci podlehla. Smutek ani nestačil přebolet a vdovec musel dětem najít novou matku. Vždyť bydleli na samotě a nebylo nikoho, kdo by se o Jeníčka a Mařenku postaral. Tak se otec brzy oženil. Ale byla to zlá žena a špatná matka, lítice a macecha. Děti se macechy bály a muž z ní měl strach.
3
Jednou, když se jí nechtělo pro děti vařit, prát a punčochy jim zašívat, přikázala: ,,Zavedeš je do lesa, aby cestu domů nenašly. Třeba se o ně, někdo postará.'' řekla chraplavým hlasem.
,,To nemůžu, musím udělat.'' nejprve chtěl otec odporovat, ale nedovolil si to a tak souhlasil.
4
Vzal druhé ráno děti ven do lesa. Došli hluboko, kde les byl temný, jen mýtina se leskla ranní rosou.
,,Tak tu si, Jeníčku a Mařenko, hrajte na babu, stavte mravenečkům domečky. Já půjdu tamhle stromy kácet. Nemusíte mít strach, uslyšíte mou sekeru, a tak poznáte, že jsem nablízku.'' řekl trochu nepřesvědčivě, ale děti mu to uvěřily.
5
Děti se vesele honily po lese, Mařenka trhala květiny, Jeníček stavil mravenečkům domečky a otec vešel do hlouby lesa. Ze suché větve vytesal palici s dlouhým topůrkem a přivázal ji na strom. Vítr foukal, a jak foukal, tak palicí pohyboval, a ta tloukla do kmenu, jako když se sekera do soušky zatíná. A pak se smutně vrátil domů. Jeníček a Mařenka zůstali v lese sami, ale zábavy bylo tolik, že se jim celý den, ani nezastesklo.
6
Až když přišel večer, vypravili se za zvukem sekery. Ale otce nenašli, jen palici buch buch, jak vítr foukal, do suchého stromu. ,,Tatíček na nás zapomněl, jistě šel domů a nás tu nechal.'' vzlykal Jeníček, ale Mařenka ho stiskla a utěšovala.
7
,,Sluníčko se níží, k večeru se blíží, pojďme, táto, domů!'' volala Mařenka a Jeníček měl slzy na krajíčku, protože z lesa se nikdo neozýval. ,,Když jsme spolu, bát se nemusíme. Zůstaneme tu přes noc a ráno nás tatínek jistě najde.'' řekla Maruška klidným hlasem. ,,Ale já se bojím!'' řekl strachy bez sebe vyklepaný Jeníček. ,,Vždyť nám v lese nikdo neublíží.'' utěšovala ho Mařenka. ,,Ale já se bojím tmy.'' fňukal Jeníček.
8
,,No, tak já vylezu na strom a podívám se, jestli někde neuvidím nějaké světýlko.'' řekla Mařenka a hned hbitě jako veverka vyšplhala na nejbližší strom. ,,Tamhle vidím malé světýlko.'' zvolala radostně. Slezla z jedle, vzala mladšího bratříčka za ruku a vedla ho z lesa ven, tam, kde v dáli na louce blikalo světýlko.
9

Stála tu chaloupka. Docela veliká - a celá z perníku! Stěny a okna měla z perníku, čokoládovou podlahu a dveře z marcipánu. Děti nenápadně nakoukly okénkem dovnitř a viděly v kuchyni babici a dědka. Mařenka se jich polekala, ale Jeníček měl oči jenom pro ten marcipán. ,,Mařenko, já si uloupnu marcipán z dveří!'' ,,Nedělej to Jeníčku. Co kdy nás uslyší, co když na nás přijdou?'' strachovala se. Ale klouček už ulamoval sladký marcipán a házel do sebe kousek za kouskem, jeden sladší než druhý.
10

,,Dědku, co to tam venku šramotí?''naštvala se babka. ,,Běž se podívat, jestli nám někdo nekrade perníček.'' přikázala.
11

Dědek vyšel ven a ptá se: ,,Kdo pak nám tu loupe perníček?'' řekl dědek chraplavým a přísným hlasem.
Jeníček se zkrčil za lavičku. Mařenka schovaná za velkým sudem s květinami a odpověděla tenkým hlasem: ,,To já - noční větříček.'' Dědek se s tou odpovědí spokojil, vrátil se do chaloupky a pak zase s babkou usedli do kuchyně.
Jeníček a Mařenka po chvíli vylezli ze skrýše a ulehli na mech poblíž perníkové chaloupky.
12

Ráno, když se oba sourozenci probudili, ihned běželi k chaloupce a loupali perník, marcipán a dostalo se i na čokoládu. ,,Dědku, co to tam venku zase šramotí?!'' zlobila se babice. Dědek vyšel ven a za ním hned babice a ptají se: ,,Kdopak nám láme perníček?''
,,To já - ranní větříček.'' odpověděla Mařenka tenkým hláskem.
Ale babice spolu s dědkem je zahlédli a už se na ně dědek chystal.
13

Děti utíkaly, co jim nohy stačily. Až najednou potkaly starou babičku. ,,Babičko, poraďte nám, kudy běžet, dědek nás honí a babice nás upeče, protože jsme jí trhaly z chaloupky perníček!'' ,,Děti moje, nebožátka.'' spráskla ruce stařenka. ,,Tamhletou cestičkou běžte! Já tu zatím dědka zdržím.'' Jeníček s Mařenkou utíkali, kam jim ukázala.
14

Za chvilenku doběhl k políčku i dědek a hned na stařenku, udejchaným, ale silným hlasem mluvil:
,,Osobo, neviděla jste tudy jít děti?'' ,,Jaké smetí?'' odpověděla jako by mu nerozuměla. ,,Osobo, já se vás ptám, jestli jste tu neviděla děvečku a kloučka?'' ,,Na mou věřu, až dám semlít, z pšenky bude moučka.'' ,,Osobo, já se ptám, jestli děti nešly touhle cestou?'' ,,Do mouky dám vejce, kvásek a zadělám těsto!'' ,,Osobo, jste hluchá? Neviděla jste tu běžet děcka?'' ,,Kde to těsto zadělávám? Přece v díži - kdepak v neckách!'' ,,Osobo, propána, neviděla jste tu běžet děti?'' ,,Já si ráda popovídám, jenomže čas letí!''
15

,,Osobo, už mi jednou odpovíte, jak se má a jak je třeba?'' ,,To dá rozum, milý pane, že z té mouky peču chleba!'' ,,Osobo, ty děti! Neběžely k řece?'' ,,Kde ho peču? V peci přece!'' ,,Osobo, slyšíte? Neviděla jste tu holku a s ní malého kluka?'' ,,Ach tak děti? Inu, to jste měl říct hned, že hledáte děti. Bodejď bych je neviděla! Utíkaly, cestičkou po poli, ale teď už je nikdo nedohoní!'' Dědek nebyl zrovna chytrý, ale zase nebyl až tak hloupý, aby nepoznal, že si z něho stařenka udělala dobrý den. A tak si jen odplivl a šel zase zpátky ke své zlé babici. Ta mu dala, že přišel s prázdnou!
16

A Jeníček a Mařenka? Šťastně cestu domů našli. A otec, když je uviděl živé a zdravé, popadl je do náručí, zlou macechu vyhnal a sám se o děti staral. Vždyť mu hodná a chytrá Mařenka ve všem bude pomáhat.
Na závěr: Doufám, že se vám Perníková chaloupka v trochu jiném stylu líbila. Některé úryvky v textu jsou použity z dětské literatury, ale z velké části upravený text tak, aby pasoval. Děkuji za přečtení a každý váš hlas a komentář velmi ocením.

3.Kolo - Účastník číslo 7 (Story of Elize Ad´ore)

7. září 2010 v 22:37 | 7 |  Konkurz 2010 - 3.Kolo
Story of Elize Ad´ore
( Omezení: Nahota, vulgarismy! )
Snad Vás neodradí kratší popisky. Nebyl čas a já to musela narychlo napsat, nafotit a upravit fotky. Ale i tak jsem se snažila do toho dát kousek sebe. Snad se mi to povedlo, co myslíte?
1
Elize Ad´ore. Šestnáctiletá rozmazlená rebelka, která má ve zvyku dostat od rodičů vše, co ji napadne. Není taky divu. Její matka je televizní moderátorka a otec je považován za jednoho nejlepšího režiséra vůbec. Jednou, v té době patnáctiletou Elize napadlo, že chce svůj vlastní dům. Rodiče jí to samozřejmě poslušně odkývali a ještě ten den pro svou jedinou dcerunku našli krásnou vilku. Elize teď již bydlí sama a její popis se stotožňuje s popisem ďábla.
2
Kalendář ukazuje třetí den v týdnu a na hodinách právě odbilo půl sedmé večer. Někdo by možná ležel u televize, či se učil, ale Elize ne. Pořádá totiž ve svém "bejváku" opět další ze stovky mejdanů. Vše má dokonale přichystané a už pouze čeká na to, až její nejlepší kamarádka Alexis přivede hosty. Ty má totiž na starost vždy ona.
3
Dveře se najednou otevřou, jelikož Elize "obdarovala" Alexis klíčem ke svému království. Ahoj zlatíčko. Zaskřehotá Lex a políbí Elize na tvář. Kde jsou všichni? Odvětí hned místo pozdravu Elize. Jistě tu co nevidět budou. A jak řekla, tak se stalo. Za chvíli už zvonila první skupinka lidí.
4
Elize hned padl do oka první z nich. Byl to blonďatý chlapec, kterému k dokonalosti stačilo sundat náplast, kterou měl nalepenou na tváři. Dnes se budu bavit. Mrkla Elize na Lex.
5
Takže. Poslouchej. Ten nejhezčí, to je Luck. Je mu sedmnáct a je... Začala šeptat Lex do Elizeniného nedočkavého ucha. Nemohla se dočkat, až zjistí, jak se její nový objev jmenuje. Nezadanej! Řekla zasněně Elize. Přesně! Myslím, že víc toho chtít vědět nebudeš že? Zakřenila se Alex. Děkuju. Šeptla Elize.
6
a vypadalo to, že to bylo vážně upřímně.
Lidé se začali pomalu bavit. Hudba řvala na celý dům, alkohol byl všude, kam jste se jen podívali a ani cigarety tu nechyběly. Elize samozřejmě byla také mezi těmi bavícími se lidmi. Dávno už sváděla "jejího" Lucka.

7
A kdopak ti nabančil? Otázala se a přehodila si vlasy přes rameno. Upadl jsem. Řekl po chvilce přemýšlení a uhnul očima. Tak to budeš potřebovat někoho, kdo ti to pofouká ne? Elize sice bylo jasné, že kecá, ale nehodlala ho nutit k pravdě. Je to jeho věc a jí to stejně v tuhle dobu vážně nezajímalo. Ty ale víš že máš pravdu? Zakřenil se. Pojď. Šeptla Elize, popadla Lucka za ruku a táhla ho za sebou jako nějakou hračku.

8
Zatím co ostatní tancovali na pořádně hlasitou hudbu, pili a dělali vše, co vymysleli, Elize s Luckem už stačili z patra, kdebyli všichni, zmizet.
9
Vítej v mém ráji. Sotva dořekla a najednou ucítila Luckovy rty na těch svých. Bylo to něco kouzelného, bylo v tom něco víc.
10
než jen její "najít, svést a využít". Netrvalo dlouho a pár se z ničeho nic ocitl na růžovo-bílé postýlce od Elize. Flitrové šatičky šly ihned dolů a ani Luckovi toho moc nezůstalo. V tom ale začala vyhrávat hitovka "If I had you" z Eliziného i-Phonu. Do hajzlu, promiň, čekám hovor. Zašklebila se Elize a štěkla do mobilu : Kdo je?! Na zpátek se ozval Lexin hlas. Elize, promiň, asi tě rušim, ale tvoje máma čeká dole. Naštvaně hodila i-Phone na zem a řekla: Musim dolů. Smutně koukla. Jdi, budu tu. Mrkl po Elize a ta na sebe v rychlosti hodila své dříve sundané minišaty.
11
Ty vole. Vypadlo z Elize, když uviděla tu spoušť, co tam lidi stihli za tu chvíli udělat. Potom jen bloudila očima a hledala svou hnědovlasou matku.
12
Ahoj holčičko. Usmála se na svou dceru matka, nebo se o to alespoň snažila. Mami! Ani nevim, kde mám začít! Lezeš na moje soukromé večírky, vyrušuješ mě při důležitých věcech a navíc, lidem nad dvacet let je vstup zakázaný. A jestli se nepletu, tak..tak je ti určitě nad dvacet! Vyjekla rozčíleně Elize.
Promiň, ale musím ti říci něco velice důležitého. Ale její "poslušná" dcerka ji stejně nenechala. Tak to počká do zítra prostě. Sorry mami, uvidíme se zítra. Řekla Elize a vykročila směrem ke schodům. Elizinina matka šla zase směrem k hlavním dveřím a neubránila se slzám. Co se to s ní stalo? Pomyslela si.
13
Hned co Elize docupitala nahoru, Luck ji vřele pozval vedle sebe. Kde jsme to skončili? Koukl na Elize a usmál se. Každý jeho pohled jako by jí zhypnotizoval. Jeho kráse se nevyrovnalo nic. Absolutně nic a nikdo. Nezkontrolujeme ty dole? Zeptal se a jeho blondýnka jen kývla. Teda, ano. Řekla, jak kdyby se náhle probudila ze snu.
14
Uběhlo několik minut, než se donutili vstanout a doobléci se. Když došli dolů, hodiny ukazovaly 00:03. Páni, to už je tolik? Podivila se Elize a šla se kouknout po Alexis, které chtěla vše říct.
15
Jenže ještě než ji vyšla hledat, ozvala se rána. Hodiny byly fuč. Zbyly po nich pouhé kousky dřeva a nějaké pérka.
Ovšem, to nebyly ledajaké hodiny. Byly to hodiny od její matky, která je dostala k narození. Elize si jich vážila jako ničeho jiného. Do prdele, kdo to udělal? Kdo to udělal? Začala křičet a do očí se jí začly drát slzy. K této věci měla...
16
...opravdu velký citový vztah. Ty! Ty v tom bolerkem s kožešinkou nebo jak se to jmenuješ. Kdo to udělal! Já jsem říkala, ať na ty hodiny dáváte pozor, vy, vy pitomci! Křikla na první osobu, kterou viděla. Nic takového jsi neříkala Elize. Řekla s klidnou hlavou dívka. Ale myslela jsem si to!
17
Koupíme ti nové. Snažila si jí utěšit, ale žádné nemohly nahradit tyto. Řekni mi, kdo to udělal. Ten něco zažije! Zažaluju ho a bude sedět! Nadávala. Hele Elize. Nikdo. Jen jsme tak tancovali a z ničeho nic samy spadly. Navíc stejně už asi od jedenácti nešly. Jsou to jen hodiny. Odpověděla jí na několikrát pokládanou otázku. Nejsou to jen hodiny! Byly to hodiny po mé mámě. Dostala je, když se narodila. Tikaly od té doby, co byla zde na světě. Říkávala jim "moje biologické hodiny". Usmála se na chvíli Elize. A dokud jsem v pořádku, budou tikat pořád. Citovala. Né. Né, né, to nemůže být pravda. Hrklo v Elize. Došlo jí to.
18
Ta, tati? Kde je máma? Elize ihned vytočila otcovo telefoní číslo a ten jí to kupodivu v brzkém ránu vzal. Z telefonu vyšla slova, která Elize nikdy nechtěla slyšet. To není pravda! Zakřičela a silně hodila se sluchátkem.
19
Přišla mi říct svá poslední slova a já jsem ji vyhodila s tim, že mám hloupý večírek. Jsem taková nána. Nikdy si to neodpustim. Už nikdy jí nebudu moct říct, že jí mám ráda. Že lepší maminku jsem mít nemohla. Už nikdy! Začala plakat a slzy se jí začaly kutálet po tvářích. Lucku? Špitla a koukla do davu smutně koukajících. Nejsi pro mě dost dobrá, padám odsuď. S těmito slovy se zabouchly dveře. Stejně jako před tím, když odešla její milovaná, co ji přivedla na svět.
Elizina maminka moc často nechodila k lékaři. Vlastně tam byla párkrát za život. Měla fóbii z nemocnic a doktorů, kterou trpěla už od mala. Když ale za půl roku velmi zhubla, často zvracela a skoro nejedla, rozhodla se tam přesto zajít. Lékaři diagnostikovali Karcinom žaludku, který byl už příliš rozšířený a nedalo se s tím bohužel už nic dělat. V Evropě je to 4. nejčastější úmrtí na rakovinu. Dávali jí maximálně 24 hodin. Matka jednoho dítěte se rozhodla ten čas nepromrhat a strávit jej se svými nejbližšími, jenže Elize jí vyhodila a neměla šanci se s tí tudíž rozloučit. Umřela v momentě, kdy hodiny přestaly tikat.
Elize si zahrávala s lidmi a to se jí krutě vymstilo. Její mamku už ale aspoň nic nebolí. Tam nahoře je jistě šťastná. A jak to pokračovalo s Elize Ad´ore? Dala se na medicínu, začala se pořádně učit a přestěhovala se k otci. Ve dvaceti našla svého životního partnera, kterého si vzala a měla s ním dvojčata. Alishu, jak se jmenovala její mamka a Nicka, po jejím taťkovi. Stala se z ní doktorka a nedopustí, aby kvůli ní někdo zemřel. Zkrátka stal se z ní lepší člověk, ale to s její maminkou si stejně nikdy neodpustila. A proto žijte každý den tak, jako kdyby byl Váš poslední.
Konec
Tento komix byl vyrobený na konkurz blogmastera na Lovely Sims. Jsem ráda, že jsem se ho mohla zucastnit a rict Vám jednu poucnou vetu, kterým minikomix také konci.

Mozna je to muj poslední clanek na LS, tak Vám všem chci poprat krásný život a mejte se krásne.
Ta zatajená.

3.Kolo - Účastník číslo 9

7. září 2010 v 22:37 | 9 |  Konkurz 2010 - 3.Kolo
uvod

1
Opět mě zahltila ta smršť cinkajících telefonů, unavených lidí a šíleného horka, které nestačily větráky rozhánět. Do tohohle chaosu se každý den probouzím a do nocích vyřizuji telefonáty lidí, kteří schánějí čísla a informace. Mé místo už mě přímo volalo. Zasedla jsem za stůl, narovnala pohozené sluchátko a připravila papír s propiskou. Hned na to začal drnčet telefon. S klidem jsem přiložila sluchátko k uchu.
2
Ani jsem nestihla nic říct. Žena, jak jsem po hlasu poznala, křičela
"Bello, Bello".
Už jsem chtěla hovor ukončit, když mi došlo, že si musela splést číslo, ale ta žena pokračovala
"v mém domě je muž, který mě chce zabít, pomóóóc". Zněla dost vystrašeně a bezradně.
"Nejsem Isabella, ale mohu Vám pomoct"
snažila jsem se ji uklidnit
"musíte mi říct Vaše jméno a adresu". "Dobře, jmenuji se Shia Moonová"
šeptala.
"Rozumím a adresa?"
ptala jsem se, když se z druhé strany nic neozývalo. Odpovědí mi bylo ticho, které rušil zvuk popelářského vozu. Do počítače jsem naťukala její jméno, ale Shii Moonové ve městě bydleli dvě.
3

Znovu jsem zkusila sluchátko.
"Halo Shio, jste tam?".
Následoval hlasitý výkřik, který jsem slyšela jen tlumeně.
"Ulice K Přístavu 8, prosim rychle"
naléhala.
"Už jedu"
slíbila jsem.
4
Zvedla jsem se a zmateně se kolem sebe rozhlížela, když moje oči spočinuly na Markovi. Je to můj kamarád, se kterým občas zajdu na oběd. Hned jsem se k němu rozešla, protože jeho stůl sídlí jen kousek od mého. Pověděla jsem mu, co se děje a ať tam pošle policii. Nemohla jsem se dál zdržovat.
5
Seběhla jsem 2 patra schodů a běžela k autu. S třesoucíma rukama jsem nastartovala svého broučka. Projížděla jsem onou ulicí, kde bydlí Shia a přemýšlela jsem, co budu dělat. Moje mysl byla ale prázdná, nic mě nenapadalo. Věděla jsem jen, že se musím pokusit Shiu zachránit. Vběhla jsem do domu číslo 8.
6
Dveře byly otevřené. Procházela jsem tichou chodbou a sledovala každý kout. Divoce mi bilo srdce. Na chvíli jsem si vyčítala, že jsem sem vlezla a nepočkala na policii. "Neee…"ozval se výkřik z horního patra. Schod po schodu jsem vykráčela nahoru, kde mě čekala další chodba s třemi na bílo natřenými dveřmi. Musela jsem se rozhodnout, do kterých se mám podívat. Zkusila jsem kliku prvních, ale byly zamčené. Ještě jsem s nima zatřásla. Byla jsem tak vystrašená, až se mi udělalo špatně.
7
Otevřela jsem další dveře a rozprostřela se přede mnou malá koupelna. Namočila jsem si obličej. Studené kapky mi chladili hořící tváře. Zvedla jsem svůj pohled od tekouci vody, jejíž neměníci se proud mě hypnotizoval, a podívala se na svůj odraz v kulatém zrcadle.
"Nezabíjejte mě, prosím"
slyšela jsem Shiin žadonící hlas z posledních dveří. Běžela jsem k ním. Prudce jsem je rozrazila.
8
V ruce jsem držela skleničku, která se povalovala na chodbě. Moje oči oslnila světlá místnost ložnice, ale nikdo tam nebyl. V zápětí jsem ucítila pevný stisk ze zadu.
"Polož to sklo nebo tě zabiju"
pohrozila mi nějaká žena, jak jsem se domnívala, Shia. Má domněnka se potvrdila."Konečně se vidíme"
pronesla, když mi silně svázala ruce pevným lanem a prudce mě hodila na židli.
9
Věděla jsem, že není normální, jen samotný záblesk v očích to prozradil když mluvila.
"Víš, co je opravdu škoda?"
zeptala se a bez čekání si odpověděla. "že naše schůzka bude tak krátká"
vítěžně se usmívala a šermovala mi před obličejem pistolí.
"Proč to děláte Shio?"snažila jsem se stále mluvit, abych oddálila svojí smrt. "Nebavíte se … ?"
nakousla.
"Kelly a ne nebavim"
odsekla jsem.
"Dobrá Kelly, tak já ti to teda vysvětlím"
tykala mi.
"Miluju adrenalím a tahle hra je plná tohohle hormonu"
zasmála se.
"Nemůže ti to vyjít, policie je na cestě"
připomněla jsem.
"S tím jsem počítala, bez ní by to ani nešlo"
překvapila mě svou větou a někam odešla. Naskytla se mi jedinečná příležitost.
10
Vysoukala jsem se z uvázání a tiše se plížila po domě. V obývacím pokoji dole, před dlouhým zrcadlem stála Shia. "Ty mi to tak ulehčuješ Kelly"
řekla a otočila se ke mně. Zarazil mě její zakrvácený obličej. Tváře měla celé nožem pořezané. "Opravdu nejsi normální"
řekla jsem z posledních sil, když jsem zaslechla přijíždějící policejní vůz.
11
Výrazně jsem si oddechla, ale přece jen jsem se rozběhla k předním dveřím. Když už jsem držela kliku, Shia mě zarazila. Mířila na mě pistolí.
"Běž nahoru, honem, nebo tě na místě zastřelím a po té době, kterou jsme spolu strávili doufám, že víš, že bych to udělala"hrozila mi s výžným výrazem. Byla to hra, jak říkala a ona nerada prohrává, to mi bylo jasné.
12
Proto jsem znovu vyšla schody. Jen co jsem překonala poslední schod, policie rozrazila vstupní dveře.
"Je v prvním patře, zadržte jí, prosím"
hrála Shia na policisty oběť, kteří se nechali zmást. Dokonce vyplodila umělou slzu jen aby ji uvěřili. Nezbyla mi jiná možnost, než utíkat. Rozběhla jsem se chodbou a zavřela se do místnosti, kterou jsem předtím ještě neviděla.
13
Na stěnách visely fotky, na kterých jsem byla vyobrazena, moje věci a spoustu dokumentů o mě. Do očích se mi vehnaly slzy při pohledu na můj růžový míč
"Barbie",
který jsem od svého dětství neviděla. O cihelnou zeď se opíral deštník, který jsem nemohla minulý týden najít. Bylo toho na mě moc a já to nezvládla.
14
Probudila jsem se až v nemocnici. Tou místností, jenž mi Shia věnovala a mou výpovědí podloženou telefonáty se ujasnilo, kdo byl vlastně oběť. Shia je narušená osoba, která si o mě víc jak měsíc scháněla informace, shromažďovala věci a sledovala mě. Celou akci pečlivě připravila a skoro by jí to i vyšlo. Teď už je zavřená ve vězeňské psychyatrii. Já jsem si z toho vzala ponaučení, že se nemůžu do věcí vrhat tak bezhlavě. Dříve jsem byla přesvědčená, že moje práce není nic jiného než potřebné zaměstnání, abych si vydělala na živobytí, dnes to ale vidím jinak. Možná v budoucnu bude volat člověk, který mou pomoc bude opravdu potřebovat a právě proto se každé ráno do toho chaosu vracím.

3.Kolo - Účastník číslo 2 (Umíte využít svůj život?)

7. září 2010 v 22:36 | 2 |  Konkurz 2010 - 3.Kolo
Zdravím. Mé jméno je Karolína a je mi 9 let. Nyní se prosím seznamte s mým příběhem.

Když mi bylo 7 let, máma se ode mne s tátou odstěhovala. Chtěla na nás s tátou úplně zapomenout, našla si totiž jinou rodinu. Je snad samozřejmostí, že jsem probrečela 1000 nocí, aby se máma vrátila, ale ve skutečnosti mi vlastně s tátou nic nescházelo. Ba naopak. Věnoval se mi ještě mnohem více než předtím, protože cítil pocit viny. Milovala jsem náš společný živo
1
Za nějaký čas si ale našel přítelkyni. Byla mladá a krásná - letuška. Sám táta chtěl vždycky procestovat svět, takže mu o tom mohl alespoň někdo vyprávět. Byli jsme tedy tři.
2
Nemůžu říct, že by mě Pavlína (tak se jmenovala) neměla ráda. Pokaždé když mě vedla ze školy, (což tedy moc často nebylo) zastavila se se mnou na zmrzlině, nebo mi koupila samolepky. Nikdy jsem k ní ale necítila něco víc než ke své známé ke které se musím chovat slušně a to samé ona cítila ke mně.
Táta ale už na mě neměl tolik času co předtím a já začala žárlit. Pavlíně jsem schovávala věci, když jsem byla doma sama, nechávala jsem klíč v zámku aby se k nám domů nemohla dostat - od táty jsem pak dostala vždycky nařezáno. Ale mně to nevadilo, chtěla jsem být ve středu pozornosti.
Jednou, když mě chtěl vzít táta společně s Pavlínou na pouť, začala jsem odporovat, že s ní nikam nepůjdu. Ale pak se vše zvrtlo. Pavlína na mě začala křičet, že co si o sobě myslím, že jsem pouze rozmazlený fracek a navíc, že už nejsem jediné jeho dítě v životě. " Čekám tvou nevlastní sestřičku!" zařvala.
Stála jsem tam a koukala na ně. "Tati?" vypravila jsem ze sebe.
"Pavlín má pravdu!" rozhněval se. "Snaží se ti nehradit mámu, vždy k tobě byla milá a laskavá! Taky toho už mám dost!"
Tehdy jsem se rozbrečela a utíkala ven. Od té doby už to nikdy nebylo jako dřív.
3
Oba se ke mně chovali.. řekněme dost zvláštně. Pokud bylo jídlo na stole, táta přišel sklesle do mého pokoje a jedním slovem řekl "Jídlo". Když jsem po něm chtěla aby mi koupil novou Barbie, ignoroval mě a šel pryč, co nejdál ode mne. Nikdy mě nepochválil, ale ani neseřval. Oba dva mě prostě jen ignorovali. Takhle to trvalo asi 2 měsíce. Poté si pro mě
přišla jakási stará paní.
4
"O, dobře, už jí vidím. Támhle je. " koukla se na mě když jí můj táta otevřel.
"Kdo kde je, tati?!" zeptala jsem se.
"Kájo, pojď sem." Zavolal si mě táta. Bylo to poprvé od té hádky, co na mě promluvil celou větou a s kapkou zájmu.
"Tati?"
"Víš, s Pavlínou si chceme založit novou rodinu. Říkali jsme ti, že čekáme miminko. A bohužel, jak vidíš sama, my dva už si moc nerozumíme a také už bysme se sem s miminkem nevešli.. Bude ti lépe někde jinde."
"Jak…..někde jinde?" zeptala jsem se rozklepaně.
"No… v dětském domově. Neříká se mi to snadno, ale Pavlína na mě tlačí a já už si nemůžu dovolit ztratit někoho dalšího" zašeptal." Tebe samozřejmě miluji a pokud to půjde, brzo si tě vezmu zpátky. Je to jen dočasné řešení. Nyní si tě budeme brát na víkendy k sobě."
"Na víkendy? Ty mě chceš dát pryč? Ale tati! To přece nemůžeš!" vyjela jsem. Jenže táta se na mě jenom lítostivě koukal.
"Je to jen dočasné řešení, v našem bytě 1+1 by nešlo aby nás bydlelo tolik, sociálka to nedovolí a já jako muž který nemá manželku zkrátka nemůže mít u sebe dítě. Je mi to taky moc líto. Tvá matka už má vlastní rodinu…"
"A ty jí chceš mít taky! Kašlu na tvojí novou rodinu, já už do ní nepatřím. Klidně půjdu!" rozběhla jsem se ven. Sedla jsem si na chodník před domem a brečela. Táta mezitím sbalil mé věci do dvou kufrů a odnesl je do auta té paní ze sociálky. Pak si sedl vedle mě a objal mě. Já ale jeho objetí neopětovala.
Když jsem přijela do dětského domova, vystrašil mě pohled na ten barák. Horší to ale bylo vnitř. Zezačátku jsem se utěšovala, že to bude stejné jako ve škole - kamarádi, jídelna, jen tam zkrátka budu i spát.
5
Vyšla jsem po schodech nahoru, kam mě poslala paní Luja (jak jsem jí prý měla říkat) a rozhlédla se po "klubovně".
6
Na zemi si hrála jakási dívka s bronzovou pletí a mračila se na mě. Pozdravila jsem.
7
"Ahoj, jo?" dívka vstala a probodávala mě pohledem.
"Jo, jak se jmenuješ?" zeptala jsem se jí.
"To tě nemusí zajímat!" začala na mě ječet. Pak mi začala nadávat, co tam dělám. Přihnala se tam Luja a plácla jí přes zadek. Odnesla mé věci do pokoje.
8
Na zhruba 16 m2 se rozkládaly dva stoly, čtyři postele a dalšího kusy nábytku. Ten pokoj mě vyděsil. Těšila jsem se, že budu mít sama krásnej růžovej pokojík a ne tuhle hrůzu! Začínala jsem být zoufalá.
9
Paní Luja řekla jakémusi chlapci, myslím že se jmenoval Martin ať mě seznámí s ostatními dětmi.
Suveréně přišel za mnou, odplivl si před mé nohy a spustil: " Takže děvče, doufám že jsi ostřílená už z domova. Na nic co je tu mého nebo Sandry nesahej a drž se ode všech dál. Je to pro tvé dobro."
10
"Kdo je Sanra?" zakníkala jsem. On se však ale jen škodolibě usmál a odešel.
11
Rozhlédla jsem se po pokoji. Na zemi si hrál s medvídkem jakýsi malý hoch, kolem 8 let. Později jsem se dozvěděla, že ho rodiče dřív mlátili. Skoro všechny děti zde měli podobný osud, jen on se evidentně psychicky zhroutil.
12
Dále tam byla Martina, tu jsem měla nejradši. Bylo jí 16 let a minulý rok dokončila základku. Teď prý pracuje v Albertu u pásu. Vysvětlila mi všechen řád tohoto domova a teoreticky mě seznámila se všemi obyvateli tohoto dětského domova. Snídaně je v 7 hodin, v půl sedmé jedou všichni společně autobusem do jedné školy. Zjistila jsem tedy, že přestupuji na jinou školu. Až se vrátíme ze školy, musíme si udělat úkoly. Když nám je Luja zkontroluje, můžeme asi hrát venku a to do 5 hodin. Od 17:00 do 20:00 se musí všichni osprchovat.V 18:00 je večeře a v 21:00 je večerka pro děti do 12 let a ve 22:00 pro starší. Když příjdeš pozdě na snídani či večeři, když z venku přijdeš později, příští den musíš být celý den doma a jdeš spát v 20:00.
13
Ještě ten den večer, když jsem se osprchovala, připravili moji nový spolubydlící uvítací rituál. Když jsem se šla vysprchovat hned co jsem přišla z venkovního hřiště abych stihla večeři, zjistila jsem nemilou věc.
14
Dveře nešli otevřít. "Haló?!" zavolala jsem skrze dveře. Uslyšela jsem ale jen hlasitý smích.
15
"Tak si užij zejtřejší "nic nesmíš" slečno nová." Řekl Martin.
16
"A dej si bacha na pusu, slečinko. Aby ti jí zítra někdo nepřimáčkl na stěnu." Zašeptal někdo ještě skrze dveře.
17
A tak sjem poznala Sandru. Byl to totiž dívčí hlas a žádná holka kromě mě a Martiny tu nebyla. Byla s Martinem jako jedno tělo. Furt se muchlovali a oblizovali.

A tak jsem příští den nesměla ven a šla jsem spát v 8h. Ven mě totiž pustili až po večeři a já to na ně nesměla říct.
Byla jsem "ta" nová, která se ještě neumí bránit a nemá ostré lokty.
18
Když jsem další den jelo do nové školy, Luja mi narvala tohle, že si to musím vzít. A tak enní divu, že i ve škole mě začali šikanovat.
19
Musela jsem se tedy naučit bránit. Za 14 dní už jsem si já vychutnávala spolu s ostatníma nadvládu nad slabšíma.
Za ten týden co uplynul vcelku rychle, si pro mě přijel táta. Vysmála jsem se mu do očí před očima všech mých spolubydlících, že s ním já už nikdy nikam nepůjdu a zase jsem u nich stoupla v ceně. I když po měsíci bych byla ráda jela
s tátou zase domů, nestalo se tak. Už pro mě nejezdil. Po 3 pokusech mě odvézt domů na víkend ztratil trpělivost. A za půl roku mi poslal dopis s fotkou mé nevlastní sestry. Přál mi vše nejlepší k narozeninám a ať se tu mám dobře, že je fajn že se mi tam líbí. Od té doby už jsem od něj nedostala žádný dopis.
20
Po čase už bylo vše lepší, naučili jsme se tolerovat. Ta parta o 6 lidí co tam vznikla, nemohl nikdo ničím zastrašit.
21
Po 5 letech v dětském domově, kdy odešli a zase přišli jiné děti, jsem se naučila jak se v životě bránit. Bylo mi 14 a do domova přišel jeden kluk - jmenoval se David a bylo mu 17 let. Studoval gymnasium, tudíž mohl bydlet s námi. Milovala jsem ho a on miloval mě. Ve škole měl výborný prospěch, ale stejně to nebyl žádný svatoušek. Každý den - tedy když se sehnali prachy, jsme sedávali tajně v noci za domovem a hulili trávu. A nezůstalo jen u toho.
22
Neustále mě tlačil do věcí, o kterých tvrdil, že jsou pro život moc důležité. V té době pro mě byl důležitý jen on. Kdyby ale nebyl, nedostala bych se z 9. třídy na Gamnasium. S ním jsem zažila své poprvé, své první sexuální zážitky. Byl to pro mě zkrátka učitel života.
Když odcházel z domova, slíbil mi, že se nepřestaneme vídat. Pak
mi dal pusu na rozloučenou. A ještě potichu dodal: "Jestli jsi mě měla alespoň někdy ráda, dodělej prosím školu. Jednou se pro tebe vrátím a jestli nebudeš mít vystudováno, nebudu tě chtít." V tu chvíli jsem myslela, že mu to mé studium hodím na hlavu. Prý jestli nebudu mít vystudováno. Ale v podvědomí mě k němu něco furt táhlo, takže jsem školy nenechala a začala dřít ještě víc.
23
Nevím jestli se pro mě ještě někdy vrátí. Ale já na něj budu stále čekat. Teď studuji Psychologii- vysokou školu. Mám práci - práci v mém domově. Zatím pracuji jako vychovatelka, ale až dostuduji chci se věnovat hlavně dětem, pomáhat jím překonat životní překážky, třeba takové, jaké jsem měla já a mí spolubydlící.
24
Prozatím se mi podařilo částečně zrekonstruovat dětský domov.
25
26
27
Tak tedy doufám, že můj příběh ve vás vyvolal alespoň malou touhu pomáhat. J Díky za pozornost!

3.Kolo - Účastník číslo 1 (The Little Red Riding Hood / Different Traditional Fairy-Tale)

7. září 2010 v 22:35 | 1 |  Konkurz 2010 - 3.Kolo
1
Art by Daekazu,DeviantArt.com



Bylo nebylo, jednou si Vlček běhal po dvorku, když na něj z okýnka zavolala adoptivní máma koza:
2
,,Vlčku, budeš mi dnes muset pomoct, kojím svá kůzlata, a ještě sousedovic koťata a štěně. Nemám vůbec čas. K dědovi Vlčákovi budeš muset ty. Má sklerózu, zapomněl si koupit Pedigree,aby měl co žrát. A nenech se od něj pokousat, někde chytil AIDS, tak nechci, abys to svinstvo tahal domů." Vlček popadl koš na prádlo, naházel do něj angreštovo-meruňkové řízky ve čtyřobalu a mléko s příchutí coca-coly.Aby si cestu zkrátil, švihnul to přes DI. To neměl dělat!
Kolem přefrčela ve svém nablýskaném Porsche Červená Karkulka. Zabrzdila - upálila při tom gumy - a vystoupila,protáhla se.
3
4
  Vlček nestačil uhnout a dostal přes čumák. A Karkulka ujela z místa činu. Vlčkovi čumák napuchl tak, že přes tu bambuli skoro neviděl. Když po DI došel k dědovu paneláku,odemkl si a zavolal: ,,Dědó! Přinesl jsem ti ovocný řízky ve čtyřobalu a Coca-colové mléko !!" ,,Redbull máš ?" ,,Ne, nemám." ,,Starbucks máš ?" ,,ne, nemám." ,,Tak co tu hergot děláš? Huš do obchodu!" Vlček se za I5 minut vrátil s Redbullem a Starbucksem.
5
  Jen co se dědek napil Redbullu, narostla mu křídla. Musel si je hned vyzkoušet, proto vylezl na zábradlí balkónu a hop! Jenže křídla jeho dvě tuny neunesla. Rozplácl se dole na chodníku. Tak ho odtamtud vlček seškrábl špachtlí, sroloval a donesl domů. Macecha koza Vlčka pochválila, jak pěkně si se situací poradil, dala mu za to dvoukorunu a Vlčáka položila do koupelny jako předložku před vanu.
6
Zazvonil zvonec (pravděpodobně se to ozvalo z kravína) a Vlčákovi byl konec =)
(omluvte, prosím, mou grafiku v The Sims 3 - pořád se to kostrbatí a nevím,co s tím.)
7
Za nepřímou spolupráci bych chtěl/a poděkovat hlavně osobě, která tohle asi nikdy číst nebude, protože tahle "pohádka na špatnou noc" vznikla ve škole o jedné hodině češtiny, na slohu, kdy jsme měli pozměnit nebo obrátit nebo vymyslet nějakou pohádku...Kdo alespoň trošku přemýšlí, uhodl, že děkuji
češtinářce. Tuhle pohádku nikdy nečetla, protože už se na mně nějak se čtením nedostalo, ale i tak mi v tomhle ohledu pomohla.

Speciální poděkování patří i Daekazu, od níž jsem si "vypůjčil/a" (čtěte : sprostě okopíroval/a - i když se zdrojem a s velkými výčitkami, protože tohle se normálně snažím nedělat - teď jsem prostě chtěl/a mít úvodku hezkou a doufám že mi prominete nejen Vy, ale i výše jmenovaná) obrázek na úvodní fotku a ten jsem poté upravila.

Pokud napíšete komentář, budu jen rád/a, protože všechny vaše komentáře si poctivě přečtu a i když nebudu moct odpovědět, pokusím se poučit se z chyb, které tu, pravděpodobně jsou a kterých si všimnete. Prapůvodně tu ještě byl nápad,
že bych pro ty, co jsou líní komixy číst (jako já), tento komix namluvil/a,ale nakonec z toho sešlo,protože hlas bylsměšně zkreslený a navíc jsem si později uvědomil/a, že by to nejspíš prozrazovalo moje pohlaví a přeci jenom v tomto "utajeném" konkurzu je bezpečnější, když toho o Vás návštěvníci ví co nejméně. Ale kdybyste mě přeci jenom někdo odhalil /což nepředpokládám, ale kdyby (například kvůli nějakému překlepu jako například mohl/a/ tak o tom zkuste pomlčet a dělat mrtvého brouka, ano ?? =) Thanks...

P.S.Ignorujte, prosím, případné překlepy, stane se každému, i když jsem to měl/a hozené do Wordu a několikrát jsem to pročítal/a. A byl/a bych moc šťastný/á, kdyby jednou na úvodní fotce mého komixu stál podpis LovelySims bez otazníku...Věřím a doufám, že se tu najde alespoň pár lidí, kterým se má tvorba zalíbí a třeba i budou pro mně hlasovat. Už to, že jsem se dostal/a až sem, pro mně moc znamená a vážím si toho. Jste skvělý, lidi =))

All the best,
Váš/Vaše (??)

3.KOLO - Zadání - Komiks

7. září 2010 v 17:27 | Lorien |  Konkurz 2010 - 3.Kolo

3.KOLO / KOMIKS

Zadání

Ukažte jak jste zběhlí v psaní a focení, vymyslete a vyfoťte jednodílný komiks podle vlastní ho výběru tématu a nápadu. Získejte si čtenáře poutavým vypravováním nebo hezkou grafickou tvorbou :)

***

Jak by to mělo vypadat

Je jedno jestli máte chuť pustit se do trošku delšího příběhu, nebo jestli ho ostrouháte do pár odstavců. Klidně napište báseň a obohaťte fotkami, či popište svou hru a ukažte své simíky. Jedno by měl text ale jenom přece splňovat, a to počet fotografií. Minimální počet fotografií je 5, to je má podmínka a zbytek už je na vás.

***

Co rozhodně do práce nepatří

Nepřeji si, aby se na vašich fotografiích objevila adresa vašeho původního blogu či jakákoliv vaše přezdívka, jako v předchozích je i toto kolo anonymní. Pokud si jenom přece budete chtít fotografie popsat, tak adresou Lovelysims = jednáte jako autor našeho blogu ;) U vašich prací po skončení konkurzu uvedeme jak váš blog, tak přezdívku, nemusíte se bát, že to prohlásíme za své.

***

Kam posílat

Samozřejmě e-mail Lovelysims@seznam.cz/ předmět: Konkurz 3.kolo
Na splnění úkolů máte čas do konce července, pokud někdo nepošle, konkurz začne bez něj a za kolo získá 0 bodů. Pokud máte nějaké dotazy, ráda vám na ně odpovím na svém soukromém e-mailu Nyu-hime@seznam.cz ;)