Zdravím. Mé jméno je Karolína a je mi 9 let. Nyní se prosím seznamte s mým příběhem.
Když mi bylo 7 let, máma se ode mne s tátou odstěhovala. Chtěla na nás s tátou úplně zapomenout, našla si totiž jinou rodinu. Je snad samozřejmostí, že jsem probrečela 1000 nocí, aby se máma vrátila, ale ve skutečnosti mi vlastně s tátou nic nescházelo. Ba naopak. Věnoval se mi ještě mnohem více než předtím, protože cítil pocit viny. Milovala jsem náš společný živo
Za nějaký čas si ale našel přítelkyni. Byla mladá a krásná - letuška. Sám táta chtěl vždycky procestovat svět, takže mu o tom mohl alespoň někdo vyprávět. Byli jsme tedy tři.
Nemůžu říct, že by mě Pavlína (tak se jmenovala) neměla ráda. Pokaždé když mě vedla ze školy, (což tedy moc často nebylo) zastavila se se mnou na zmrzlině, nebo mi koupila samolepky. Nikdy jsem k ní ale necítila něco víc než ke své známé ke které se musím chovat slušně a to samé ona cítila ke mně.
Táta ale už na mě neměl tolik času co předtím a já začala žárlit. Pavlíně jsem schovávala věci, když jsem byla doma sama, nechávala jsem klíč v zámku aby se k nám domů nemohla dostat - od táty jsem pak dostala vždycky nařezáno. Ale mně to nevadilo, chtěla jsem být ve středu pozornosti.
Jednou, když mě chtěl vzít táta společně s Pavlínou na pouť, začala jsem odporovat, že s ní nikam nepůjdu. Ale pak se vše zvrtlo. Pavlína na mě začala křičet, že co si o sobě myslím, že jsem pouze rozmazlený fracek a navíc, že už nejsem jediné jeho dítě v životě. " Čekám tvou nevlastní sestřičku!" zařvala.
Stála jsem tam a koukala na ně. "Tati?" vypravila jsem ze sebe.
"Pavlín má pravdu!" rozhněval se. "Snaží se ti nehradit mámu, vždy k tobě byla milá a laskavá! Taky toho už mám dost!"
Tehdy jsem se rozbrečela a utíkala ven. Od té doby už to nikdy nebylo jako dřív.
Oba se ke mně chovali.. řekněme dost zvláštně. Pokud bylo jídlo na stole, táta přišel sklesle do mého pokoje a jedním slovem řekl "Jídlo". Když jsem po něm chtěla aby mi koupil novou Barbie, ignoroval mě a šel pryč, co nejdál ode mne. Nikdy mě nepochválil, ale ani neseřval. Oba dva mě prostě jen ignorovali. Takhle to trvalo asi 2 měsíce. Poté si pro mě
přišla jakási stará paní.
"O, dobře, už jí vidím. Támhle je. " koukla se na mě když jí můj táta otevřel.
"Kdo kde je, tati?!" zeptala jsem se.
"Kájo, pojď sem." Zavolal si mě táta. Bylo to poprvé od té hádky, co na mě promluvil celou větou a s kapkou zájmu.
"Tati?"
"Víš, s Pavlínou si chceme založit novou rodinu. Říkali jsme ti, že čekáme miminko. A bohužel, jak vidíš sama, my dva už si moc nerozumíme a také už bysme se sem s miminkem nevešli.. Bude ti lépe někde jinde."
"Jak…..někde jinde?" zeptala jsem se rozklepaně.
"No… v dětském domově. Neříká se mi to snadno, ale Pavlína na mě tlačí a já už si nemůžu dovolit ztratit někoho dalšího" zašeptal." Tebe samozřejmě miluji a pokud to půjde, brzo si tě vezmu zpátky. Je to jen dočasné řešení. Nyní si tě budeme brát na víkendy k sobě."
"Na víkendy? Ty mě chceš dát pryč? Ale tati! To přece nemůžeš!" vyjela jsem. Jenže táta se na mě jenom lítostivě koukal.
"Je to jen dočasné řešení, v našem bytě 1+1 by nešlo aby nás bydlelo tolik, sociálka to nedovolí a já jako muž který nemá manželku zkrátka nemůže mít u sebe dítě. Je mi to taky moc líto. Tvá matka už má vlastní rodinu…"
"A ty jí chceš mít taky! Kašlu na tvojí novou rodinu, já už do ní nepatřím. Klidně půjdu!" rozběhla jsem se ven. Sedla jsem si na chodník před domem a brečela. Táta mezitím sbalil mé věci do dvou kufrů a odnesl je do auta té paní ze sociálky. Pak si sedl vedle mě a objal mě. Já ale jeho objetí neopětovala.
Když jsem přijela do dětského domova, vystrašil mě pohled na ten barák. Horší to ale bylo vnitř. Zezačátku jsem se utěšovala, že to bude stejné jako ve škole - kamarádi, jídelna, jen tam zkrátka budu i spát.
Vyšla jsem po schodech nahoru, kam mě poslala paní Luja (jak jsem jí prý měla říkat) a rozhlédla se po "klubovně".
Na zemi si hrála jakási dívka s bronzovou pletí a mračila se na mě. Pozdravila jsem.
"Ahoj, jo?" dívka vstala a probodávala mě pohledem.
"Jo, jak se jmenuješ?" zeptala jsem se jí.
"To tě nemusí zajímat!" začala na mě ječet. Pak mi začala nadávat, co tam dělám. Přihnala se tam Luja a plácla jí přes zadek. Odnesla mé věci do pokoje.
Na zhruba 16 m2 se rozkládaly dva stoly, čtyři postele a dalšího kusy nábytku. Ten pokoj mě vyděsil. Těšila jsem se, že budu mít sama krásnej růžovej pokojík a ne tuhle hrůzu! Začínala jsem být zoufalá.
Paní Luja řekla jakémusi chlapci, myslím že se jmenoval Martin ať mě seznámí s ostatními dětmi.
Suveréně přišel za mnou, odplivl si před mé nohy a spustil: " Takže děvče, doufám že jsi ostřílená už z domova. Na nic co je tu mého nebo Sandry nesahej a drž se ode všech dál. Je to pro tvé dobro."
"Kdo je Sanra?" zakníkala jsem. On se však ale jen škodolibě usmál a odešel.
Rozhlédla jsem se po pokoji. Na zemi si hrál s medvídkem jakýsi malý hoch, kolem 8 let. Později jsem se dozvěděla, že ho rodiče dřív mlátili. Skoro všechny děti zde měli podobný osud, jen on se evidentně psychicky zhroutil.
Dále tam byla Martina, tu jsem měla nejradši. Bylo jí 16 let a minulý rok dokončila základku. Teď prý pracuje v Albertu u pásu. Vysvětlila mi všechen řád tohoto domova a teoreticky mě seznámila se všemi obyvateli tohoto dětského domova. Snídaně je v 7 hodin, v půl sedmé jedou všichni společně autobusem do jedné školy. Zjistila jsem tedy, že přestupuji na jinou školu. Až se vrátíme ze školy, musíme si udělat úkoly. Když nám je Luja zkontroluje, můžeme asi hrát venku a to do 5 hodin. Od 17:00 do 20:00 se musí všichni osprchovat.V 18:00 je večeře a v 21:00 je večerka pro děti do 12 let a ve 22:00 pro starší. Když příjdeš pozdě na snídani či večeři, když z venku přijdeš později, příští den musíš být celý den doma a jdeš spát v 20:00.
Ještě ten den večer, když jsem se osprchovala, připravili moji nový spolubydlící uvítací rituál. Když jsem se šla vysprchovat hned co jsem přišla z venkovního hřiště abych stihla večeři, zjistila jsem nemilou věc.
Dveře nešli otevřít. "Haló?!" zavolala jsem skrze dveře. Uslyšela jsem ale jen hlasitý smích.
"Tak si užij zejtřejší "nic nesmíš" slečno nová." Řekl Martin.
"A dej si bacha na pusu, slečinko. Aby ti jí zítra někdo nepřimáčkl na stěnu." Zašeptal někdo ještě skrze dveře.
A tak sjem poznala Sandru. Byl to totiž dívčí hlas a žádná holka kromě mě a Martiny tu nebyla. Byla s Martinem jako jedno tělo. Furt se muchlovali a oblizovali.
A tak jsem příští den nesměla ven a šla jsem spát v 8h. Ven mě totiž pustili až po večeři a já to na ně nesměla říct.
Byla jsem "ta" nová, která se ještě neumí bránit a nemá ostré lokty.
Když jsem další den jelo do nové školy, Luja mi narvala tohle, že si to musím vzít. A tak enní divu, že i ve škole mě začali šikanovat.
Musela jsem se tedy naučit bránit. Za 14 dní už jsem si já vychutnávala spolu s ostatníma nadvládu nad slabšíma.
Za ten týden co uplynul vcelku rychle, si pro mě přijel táta. Vysmála jsem se mu do očí před očima všech mých spolubydlících, že s ním já už nikdy nikam nepůjdu a zase jsem u nich stoupla v ceně. I když po měsíci bych byla ráda jela
s tátou zase domů, nestalo se tak. Už pro mě nejezdil. Po 3 pokusech mě odvézt domů na víkend ztratil trpělivost. A za půl roku mi poslal dopis s fotkou mé nevlastní sestry. Přál mi vše nejlepší k narozeninám a ať se tu mám dobře, že je fajn že se mi tam líbí. Od té doby už jsem od něj nedostala žádný dopis.
Po čase už bylo vše lepší, naučili jsme se tolerovat. Ta parta o 6 lidí co tam vznikla, nemohl nikdo ničím zastrašit.
Po 5 letech v dětském domově, kdy odešli a zase přišli jiné děti, jsem se naučila jak se v životě bránit. Bylo mi 14 a do domova přišel jeden kluk - jmenoval se David a bylo mu 17 let. Studoval gymnasium, tudíž mohl bydlet s námi. Milovala jsem ho a on miloval mě. Ve škole měl výborný prospěch, ale stejně to nebyl žádný svatoušek. Každý den - tedy když se sehnali prachy, jsme sedávali tajně v noci za domovem a hulili trávu. A nezůstalo jen u toho.
Neustále mě tlačil do věcí, o kterých tvrdil, že jsou pro život moc důležité. V té době pro mě byl důležitý jen on. Kdyby ale nebyl, nedostala bych se z 9. třídy na Gamnasium. S ním jsem zažila své poprvé, své první sexuální zážitky. Byl to pro mě zkrátka učitel života.
Když odcházel z domova, slíbil mi, že se nepřestaneme vídat. Pak
mi dal pusu na rozloučenou. A ještě potichu dodal: "Jestli jsi mě měla alespoň někdy ráda, dodělej prosím školu. Jednou se pro tebe vrátím a jestli nebudeš mít vystudováno, nebudu tě chtít." V tu chvíli jsem myslela, že mu to mé studium hodím na hlavu. Prý jestli nebudu mít vystudováno. Ale v podvědomí mě k němu něco furt táhlo, takže jsem školy nenechala a začala dřít ještě víc.
Nevím jestli se pro mě ještě někdy vrátí. Ale já na něj budu stále čekat. Teď studuji Psychologii- vysokou školu. Mám práci - práci v mém domově. Zatím pracuji jako vychovatelka, ale až dostuduji chci se věnovat hlavně dětem, pomáhat jím překonat životní překážky, třeba takové, jaké jsem měla já a mí spolubydlící.
Prozatím se mi podařilo částečně zrekonstruovat dětský domov.
Tak tedy doufám, že můj příběh ve vás vyvolal alespoň malou touhu pomáhat. J Díky za pozornost!